Boty naopak, voda na stole, pevné 'ne!' – a rodič, který cítí, že už toho má dost. Vzdor vypadá jako boj, ale je to spíš tanec. Tanec dítěte, které hledá vlastní kroky, a rodiče, který se učí nechat ho tančit, aniž by opustil parket.
"Já sám!" – věta, která se doma ozývá několikrát denně. Boty naopak, voda rozlitá po zemi, zubní pasta všude jinde než na kartáčku. Když k tomu přidáme rozhodné "Ne!" nebo "Já chci!", je jasné, že se nacházíme uprostřed období vzdoru. A ruku na srdce – kolikrát se pak ozve i náš vlastní vzdor? "Já taky chci, aby už to bylo hotové! Já chci, aby sis pospíšil! Já chci mít klid!" Najednou stojí proti sobě dvě "já" – dětské a rodičovské.
Psycholog Erik Erikson popsal toto období jako hledání autonomie – dítě testuje, co zvládne, a učí se, že jeho rozhodnutí mají důsledky. Daniel J. Siegel k tomu dodává, že dětský mozek je ještě nezralý, proto reaguje spíš emocí než logikou. A právě proto to tak často vře i v nás. Protože náš mozek funguje podobně – když jsme unavení, ve stresu nebo v časovém presu, reagujeme emocí, ne klidem.
Zažili jsme to nesčetněkrát – u našich čtyř vlastních dětí i při práci s těmi, které doprovázíme v Petáji. A pokaždé je to poučení. Protože vzdor není porucha ani špatné vychování. Je to způsob, jak dítě objevuje sebe. A zároveň zrcadlo, které nastavuje nám.
Možná si teď vybavíte vlastní ráno. Dítě se rozhodne, že se oblékne samo. Jenže když máte být za pět minut venku, začínáte cítit, jak to ve vás vře. Tohle je právě ten okamžik. Buď se strhne bitva, nebo se nadechneme a zvolíme jinou cestu. Když dítěti řekneme: "Vidím, že chceš samo. Zkusíme to spolu – ty začneš a já ti pomůžu," dáváme mu prostor i hranici zároveň.
V naší skupině je to někdy šest "Já sám!" najednou. Jeden si obléká bundu naruby, druhý tvoří pod stolem jezírko a třetí brání svou věž z kostek jako hrad. Zvenčí to vypadá jako chaos. Ale my víme, že to není nepořádek, nýbrž cvičiště života. Učíme děti, že mají právo zkoušet a také povinnost respektovat druhé. A učíme sebe, že náš úkol není vyhrát, ale provést.
Každé dětské "Já sám!" je vlastně "Já to dokážu." A každé naše podrážděné "Už dost!" může být proměněno v klidné "Jsem tu s tebou." Není to snadné a nikdo to nezvládne pokaždé. Ale pokaždé, když se to povede, dítě získá kus sebevědomí a my kus rodičovské moudrosti. A to je možná ta největší odměna za všechny boty obuté naopak a louže na podlaze.
Mnoho rodičů má pocit, že řeč a pohyb jsou dvě oddělené věci – logopedie se přece týká jazyka, zatímco motorika pohybu. Jenže tělo, mozek i emoce tvoří jeden celek.
V rozhovoru s Adrianou Kajzarovou, speciální pedagožkou a zakladatelkou Petáji, se dozvíte, proč se dítě nejlépe "rozmlouvá" právě v pohybu, jak tělesná jistota podporuje...
Když se setkáváme s rodiči, často slyšíme podobné otázky:
"Jak se vlastně dětem věnujete?"
"Máte opravdu individuální přístup?"
"Vždyť individuální přístup dnes slibují všude, to už přece není žádná konkurenční výhoda, paní Kajzarová…"
Každé dítě je jiné – jedno mluví brzy, jiné později, jedno je rychlé v pohybu, jiné má cit pro hudbu. V Petáji proto vzniká Plán osobního rozvoje dítěte – dohoda mezi rodiči a pedagogy o tom, co je pro konkrétní dítě v dané chvíli nejdůležitější. Jak takový plán vzniká a čím se liší od běžné péče? Na to jsme se...
