K zamyšlení: rodí se průměr z nedostatku talentu, nebo z neobjevené síly?

Dokážete si představit, že vaše dítě je výborné v matematice, ale v několika dalších základních předmětech má čtyřky nebo je podle dnešní terminologie zvládá jen s výraznou dopomocí — a vy přesto nepropadáte panice?

Právě tady se často láme náš pohled na děti. Jsme zvyklí sledovat hlavně to, co jim nejde. Co je potřeba dohnat, opravit, zlepšit. Jenže tím někdy přehlédneme to, co může být pro jejich budoucnost opravdu nosné.

Rodiče se na nás často obracejí s přáním dítě v něčem podpořit. A je to správně. Některé obtíže mají velký význam a je dobře, když je nepřehlédneme. Vedle toho ale někdy jako rodiče řešíme i slabší stránky, které bolí hlavně proto, že se promítají do školního prospěchu: že dítě není výborné ve všech předmětech, že mu nejdou jazyky, že nepatří k nejrychlejším v počítání nebo že si nepamatuje všechno, co škola právě požaduje. A právě tady je důležité rozlišovat, co dítě skutečně omezuje — a co je spíš odchylkou od školního ideálu než překážkou pro jeho budoucí život.

Stejně důležitá jako otázka, co je potřeba podpořit, je ale i jiná: V čem je dítě opravdu silné? Co ho přirozeně táhne? U čeho vydrží? Co ho těší natolik, že u toho nepotřebuje neustálý tlak zvenčí? Právě tam se často skrývá talent, motivace, zdravé sebevědomí i budoucí směr.

Pokud totiž všechen čas věnujeme jen dorovnávání slabin, může se snadno stát, že dítě bude stále dohánět to, co mu nejde, ale nikdy naplno nerozvine to, v čem by mohlo být opravdu dobré. Bude unavené, frustrované a bez chuti. A z tohoto pocitu se může nenápadně rodit mnohem hlubší přesvědčení — že samo nestačí. Že není úspěšné. Že jeho místo je spíš v dohánění než v růstu. Místo toho bychom měli dětem pomáhat zažívat, že v nich je něco hodnotného, silného a rozvíjitelného. Právě z toho vyrůstá sebevědomí, odvaha i skutečný úspěch.

Alberta Einsteina si nikdo nepamatuje podle toho, že u přijímací zkoušky neuspěl ve francouzštině, chemii a biologii. Eminema si dnes nikdo nepamatuje podle toho, že třikrát propadl v deváté třídě a nakonec školu opustil. A Jamieho Olivera si svět nepamatuje podle toho, že ve škole zápasil a dlouho měl pocit, že školnímu systému prostě nestačí. Pamatuje si je jako fyzika, který zásadně proměnil moderní chápání času, prostoru a světla, jako jednoho z nejúspěšnějších rapperů své generace a jednoho z nejprodávanějších hudebníků 21. století a jako kuchaře, televizní osobnost a autora, který ovlivnil, jak miliony lidí přemýšlejí o vaření, jídle a stravování dětí. Jejich slabší místa z jejich příběhu nezmizela, ale nestala se tím hlavním. Tím se stalo to, co v nich bylo mimořádně silné a co dostalo prostor se rozvinout.

Dítě není součet svých slabých stránek. Není to jen souhrn toho, co mu nejde a co musí dohnat. Je to jedinečný člověk, ve kterém může být něco velmi cenného — i když to na první pohled nevypadá jako školní úspěch.

Korekce slabých stránek sama o sobě nemusí být chybou. Něco se podaří dohnat, něco se zlepší, dítě bude fungovat přijatelně, bude průměrné a životem možná projde docela v pohodě. Jenže právě tady je dobré se na chvíli zastavit. Co když jsme tímto přístupem neudělali nic vyloženě špatně, ale zároveň jsme nenápadně změnili směr jeho života? Co když mohlo být šťastnější, úspěšnější a naplněnější, kdyby tým dospělých kolem něj — a především rodiče — dokázal odvážněji rozlišit to podstatné a místo neustálé korekce zvolil cestu rozvoje silných stránek? Co když nejde jen o to, aby dítě životem prošlo, ale aby v něm opravdu mohlo vyrůst v to nejlepší, co v sobě nese?