„Dítě školku potřebuje stejně jako pohádku na dobrou noc“ - Rozhovor s učitelkou z praxe

Jak poznat, že je dítě připravené na nástup do školky? Musí být bez plen, mluvit a zvládat samostatnost?

V tomto rozhovoru s Mgr. Adrianou Kajzarovou, učitelkou s praxí v mateřské škole, na 1. stupni ZŠ i ve speciálním školství, se podíváme na školkovou zralost jinak – lidsky, citlivě a bez tlaku.

Paní učitelko, Vy máte zkušenosti s těmi nejmenšími i s dětmi školního věku. Kdy podle Vás dává smysl začít dítě postupně zapojovat do kolektivu?

Řekla bych, že u některých dětí už kolem roku a půl až dvou let. Samozřejmě, není to o tom, že je hned "musíme dát do školky", ale když mají možnost chodit třeba dvakrát týdně do malé skupiny, poznávat jiné děti, být chvíli bez rodičů – pomáhá jim to ve vývoji víc, než si často myslíme. Získávají nové podněty, učí se čekat, domluvit se, ale hlavně – zažívají, že svět je bezpečné místo i mimo náruč mámy a táty.

Hodně rodičů se bojí, že jejich dítě ještě není připravené. Co byste jim řekla?

Že to chápu. Všichni to máme jinak a žádný věk není zázračný. Ale z praxe vidím, že děti se do kolektivu často těší – pokud se tam cítí bezpečně a dospělí je berou takové, jaké jsou. Spousta dětí se během pár týdnů neskutečně posune – dítě, které zpočátku jen sedělo u okna a koukalo, za měsíc běhá po herně, volá na kamarády a zpívá písničky. Jen potřebovalo svůj čas.

Takže není potřeba, aby už mluvilo nebo zvládalo všechno samo?

Vůbec ne. Přijímáme i děti s plenkami, některé sotva začínají mluvit. To je normální. My jsme tu od toho, abychom je podpořili. V malém počtu dětí máme prostor každému se věnovat. A právě díky kontaktu s vrstevníky často děti udělají velký pokrok – rozmluví se, začnou si víc věřit. I ostýchavé děti se nakonec zapojují – když se na ně nespěchá.

A co když dítě ráno pláče a nechce se mu do skupinky?

To se stává. Je to velká změna – poprvé bez mámy, jiný režim. Ale když rodiče zůstávají klidní a vysílají dítěti zprávu: "Zvládneš to, věřím ti, počkám na tebe", tak to většinou zvládne i dítě. U nás může zpočátku být s dítětem i rodič, a pak odcházet postupně. Každé dítě má jiný rytmus. Ale nakonec – a to říkám fakt z vlastní zkušenosti – i ty největší "nechtěči" si našli kamarády a zůstávali u dveří nejdéle, protože se jim prostě nechtělo domů.

Jak rodič pozná, že je jeho dítě na něco takového připravené?

Nepotřebuje umět nic navíc, než co už zvládá doma – ale může to být signál, že si třeba začíná hrát s jinými dětmi na hřišti, zajímá ho, co dělají ostatní. Nebo že zvládne chvilku fungovat i bez maminky, třeba u babičky. Ale i když ne, nevadí – právě malá skupinka je ideální prostředí, kde se to všechno může teprve učit. A my ho v tom citlivě doprovázíme.

Jaký přínos má podle Vás docházka do dětské skupiny pro malé děti?

Kromě těch praktických věcí, jako že se učí samostatnosti, komunikaci a režimu, je to hlavně o vztazích. Dítě zažije, že může mít blízký vztah i s jiným dospělým než rodičem. Učí se řešit drobné konflikty, domluvit se, počkat. A to jsou dovednosti, které mu pak usnadní nejen nástup do mateřské školy například v případě 18-měsíčních dětí, ale celý další život.

Co byste vzkázala rodičům, kteří váhají?

Ať se nebojí přijít se podívat. Není to o tom, že dítě "musí" někam nastoupit. Ale pokud je možnost nabídnout mu bezpečné, přátelské prostředí, kde si může hrát, růst a potkávat jiné děti – je to krásný začátek jeho cesty k samostatnosti. 

A když dítě vidíte, jak se směje, vypráví, co všechno zažilo, a nese si domů papírovou opičku, kterou samo vyrobilo... tak víte, že to mělo smysl.