Ptáte se po článku: Když si dítě „jen hraje“

Když jsme zveřejnili článek "Když si dítě jen hraje", potěšilo nás, že vás zaujal a že nad tématem přemýšlíte dál.

Některé otázky se nám začaly vracet opakovaně:
Co když si dítě hraje pořád stejně? Co když u ničeho nevydrží? Co když se nechce zapojit mezi ostatní děti? A co když mu některé situace dávají víc zabrat, než se zdá?

Proto jsme se rozhodli odpovědět na ně společně. Ne jako na jediné správné odpovědi pro každé dítě, ale jako na náš pohled z praxe. Každé dítě je jiné a stejné chování může mít různé důvody.

Nejde nám o to děti hodnotit nebo na nich hledat chyby. Chceme jim lépe rozumět — a když jim lépe rozumíme, můžeme jim také lépe pomoci.

Na otázky odpovídají Mgr. Petr Walaski a Mgr. Adriana Kajzarová z Petáji.

1. Mám pocit, že mě syn má někdy úplně na háku. Něco řeknu, on zareaguje až napočtvrté, často až když zvýším hlas nebo zakřičím. Pak mě to mrzí. Co s tím?

Odpovídá Mgr. Petr Walaski: Tohle zná hodně rodičů. A je dobře, že říkáte i to, že vás to potom mrzí. Většinou nejde o to, že by dítě rodiče "mělo na háku". Často se ale může naučit vzorec: poprvé nemusím reagovat, podruhé také ne, potřetí ještě počkám - a až když dospělý zakřičí, je potřeba něco udělat.

Nejdřív je důležité ověřit, jestli vás dítě opravdu vnímá. Když je ponořené do hry nebo činnosti, pokyn z dálky často vůbec nezachytí. Proto pomáhá přijít blíž, oslovit ho jménem, navázat krátký kontakt a teprve potom říct, co má udělat.

Pak už je důležitá důslednost. Ne ve smyslu tvrdosti, ale čitelnosti. Pokyn řeknu jednou, krátce a konkrétně: "Adame, teď dáme tři kostky do krabice." A místo opakování pořád dokola hned navazuji pomocí: "Pojď, první dáme spolu."

Tím dítě neučím čekat na křik. Učím ho, že běžný pokyn dospělého má váhu už napoprvé - a zároveň že na to není samo. Dospělý požadavek nejen řekne, ale pomůže ho dítěti zvládnout.

Než ale něco řeknu, je dobré si rychle ujasnit: Je to teď opravdu důležité? Je to přiměřené věku dítěte? Mám možnost to dotáhnout? Pokud ano, řeknu to klidně, jasně a dotáhnu to. Pokud ne, je lepší požadavek vůbec nedávat nebo ho upravit.

Důslednost tedy neznamená "přikázat a zlomit". Znamená: dobře zvolit požadavek, ujistit se, že mě dítě vnímá, říct ho jasně a potom dítěti pomoct, aby ho dokončilo.

2. U nás si malý pořád hraje s tím stejným. Jakmile mu nabídnu něco jiného, nechce nebo se začne vztekat. Je to ještě v pohodě?

Odpovídá Mgr. Adriana Kajzarová: Často to v pořádku je. Malé dítě se přes opakování učí. Když si znovu a znovu vybírá stejnou hračku nebo stejný způsob hry, může si tím upevňovat jistotu, zkoušet známý postup a zažívat pocit, že něco zvládá.

Důležité ale je dívat se na to, jestli dítě dokáže postupně přijmout alespoň malou změnu. Ne velkou. Ne takovou, která mu celou hru převrátí naruby. Spíš drobný krok: "Vidím, že stavíš garáž. Můžu vedle postavit cestu?" Nebo: "Tvoje auto jede tady, moje pojede za ním."

Pokud dítě změnu odmítne, není nutné ho hned přesvědčovat. Někdy je lepší vrátit se k jeho způsobu hry a zkusit změnu později, jemněji. Cílem není dítěti oblíbenou hru vzít, ale postupně rozšiřovat jeho pružnost.

Zpozorněli bychom tehdy, pokud dítě dlouhodobě nezvládá téměř žádnou změnu, reaguje velmi silně a podobná nepružnost se objevuje i v běžných situacích - při oblékání, jídle, odchodu ven nebo změně programu. Pak už nejde jen o oblíbenou hračku, ale o širší vzorec, kterému má smysl lépe porozumět. 

3. Moje dítě u ničeho nevydrží. Vezme hračku, za chvíli ji odhodí a jde k další. Mám to nějak řešit?

Odpovídá Mgr. Petr Walaski: Nejdřív bych se vyhnul rychlému závěru, že dítě "nemá pozornost". U malých dětí může krátká výdrž souviset s věkem, únavou, množstvím podnětů, složitostí hračky nebo i tím, že dítě vlastně neví, co s danou věcí dělat.

Někdy pomůže paradoxně ubrat. Méně hraček, méně možností, méně mluvení kolem. Když má dítě před sebou mnoho podnětů, může mezi nimi jen přebíhat a žádný skutečně nerozvinout.

Zkuste nechat venku jen několik hraček a nabídnout dítěti jednoduchý první krok. Ne: "Běž si hrát." Spíš: "Dáme tři kostky na sebe." Nebo: "Zaparkujeme auta do garáže." Dítěti pomáhá, když ví, kde hra začíná a co je první malý úkol.

Dobrý postup je také hru krátce uzavřít. Třeba: "Ještě jedna kostka a hotovo." Dítě se tím neučí jen soustředění, ale také dokončení činnosti. A to je pro některé děti stejně důležité jako samotná výdrž.

Pokrok nemusí být hned dvacet minut soustředěné hry. U některých dětí je pokrok i to, že u činnosti vydrží o chvíli déle, vrátí se k ní nebo si nechá od dospělého ukázat další krok.

4. Když si k němu sednu a chci si hrát s ním, často odejde nebo přestane. Dělám něco špatně?

Odpovídá Mgr. Adriana Kajzarová: Nemusíte dělat nic špatně. Je ale možné, že do hry vstupujete moc rychle. Dospělý často přichází s dobrým úmyslem, ale hru dítěte začne hned měnit, rozvíjet nebo řídit. Pomáhá jednoduché pravidlo: nejdřív pozorovat, potom napodobit, až potom rozšířit.

Nejdřív se chvíli dívejte, co dítě skutečně dělá. Potom se zkuste přidat podobným způsobem. Když dítě jezdí autem dokola, vezměte druhé auto a jezděte také dokola. Bez pokynů typu: "A teď postavíme silnici." Bez mnoha otázek. Bez snahy hru hned posunout někam jinam.

Teprve když dítě vaši přítomnost přijme, můžete přidat malou změnu: "Moje auto zastaví tady." Nebo: "Tady bude garáž." Pokud dítě odejde, může to znamenat, že změna přišla moc brzy nebo že dospělý do hry vstoupil příliš silně.

Dobrá společná hra není o tom, že dospělý vymyslí lepší program. Je o tom, že se dospělý nejdřív naladí na dítě a teprve potom mu pomáhá hru o kousek rozšířit.

5. Malá si skoro vůbec nechce hrát sama. Pořád mě volá a jak odejdu, hra končí. Jak ji to učit?

Odpovídá Mgr. Petr Walaski: Samostatná hra nevznikne tím, že dítěti řekneme: "Tak si teď hraj samo." U některých dětí se musí samostatnost budovat postupně. Nejdřív potřebují zažít, že hru zvládnou s dospělým. Potom vedle dospělého. A až později kousek bez něj.

Doma můžete zkusit postup: spolu - vedle - kousek dál.

Nejdřív si hrajete společně. Potom zůstanete vedle dítěte, ale už nejste přímo ve hře: "Já budu tady skládat prádlo a ty zkusíš zaparkovat auta." Až později přidáte krátký odchod: "Jdu si pro vodu a hned se vrátím. Ty zatím postav ještě jednu kostku."

Důležité je dítěti říct, co má během vaší krátké nepřítomnosti dělat. Ne jen odejít a čekat, že bude pokračovat. Některé děti potřebují konkrétní oporu, aby se hra nerozpadla.

Začněte opravdu krátce. Třeba půl minuty nebo minutu. Pokud se dítěti podaří pokračovat, pojmenujte to: "Zvládla jsi pokračovat, i když jsem nebyl přímo u tebe." Takové konkrétní ocenění je užitečnější než obecné "šikulka".

Pokud dítě vaši přítomnost hodně vyžaduje, nemusí to znamenat rozmazlenost. Může jít o potřebu jistoty, sdílení nebo o to, že ještě neumí činnost samo udržet. I to se dá postupně učit.

6. Ve školce nebo mezi dětmi se nechce zapojit do toho, co dělají ostatní. Je to vzdor, nebo mu v tom může něco vadit?

Odpovídá Mgr. Adriana Kajzarová: Může to být vzdor, ale neměl by to být první a jediný závěr. Dítě může aktivitu odmítat z mnoha důvodů. Nemusí rozumět zadání, může být na něj činnost příliš rychlá, hlučná, těžká nebo sociálně náročná.

Někdy dítě potřebuje nejdřív pozorovat a až potom se zapojit. To neznamená, že nespolupracuje. Může si jen potřebovat situaci nejprve přečíst a získat jistotu.

Doma i ve skupině pomáhá zmenšit první krok. Místo "pojď kreslit obrázek" stačí: "Uděláme tři čáry." Místo "pojď mezi děti" stačí: "Půjdeme se nejdřív podívat." Místo "musíš se zapojit" může fungovat: "Budeš se nejdřív dívat, nebo zkusíš podat jednu kostku?"

Důležité je sledovat, kdy se dítě zapojí lépe. Pomáhá mu ukázka? Více času? Menší skupina? Klidnější prostředí? Jasný začátek? Možnost být nejdřív pozorovatelem? Tyto informace jsou často cennější než samotná věta "dítě nechce".

Zároveň je dobré dítě úplně nevyřadit ze společných situací. Spíš mu vytvořit most: být poblíž, mít menší roli, přidat se na chvíli, zvládnout jeden krok. I krátké zapojení může být začátek.

7. Nejhorší jsou u nás přechody - skončit hru, jít se oblékat, odcházet ven nebo ke stolu. Vždycky je z toho scéna. Co s tím?

Odpovídá Mgr. Petr Walaski: Přechody jsou pro malé děti těžké. Nejde jen o poslušnost. Dítě musí ukončit jednu činnost, přeladit pozornost, zvládnout emoci, přijmout pokyn a začít něco jiného. To je poměrně náročný proces.

Pomáhá, když je přechod předvídatelný. Například: "Ještě dvakrát sjede auto z garáže a potom jdeme umýt ruce." Potom ale opravdu nechte dítě dvakrát dohrát a následně přechod dodržte.

U citlivějších dětí mohou pomoci stále stejné věty, obrázky, písnička, minutka nebo malý rituál. Není to rozmazlování. Je to způsob, jak dítěti pomoci zvládnout změnu s menším napětím.

Prakticky pomáhá také jednoduché pravidlo nejdřív - potom: "Nejdřív zaparkujeme auta, potom jdeme ke stolu." Nebo: "Nejdřív bunda, potom ven." Čím méně slov v náročné chvíli použijeme, tím lépe.

Zároveň platí, že laskavost neznamená nekonečné vyjednávání. Dobrá věta může být: "Vidím, že bys chtěl pokračovat. Hra končí. Auto zaparkujeme a jdeme." Krátce, klidně, pevně.

8. Když je s dětmi, bere jim hračky, nechce čekat a pak se rychle rozčílí. Je to normální, nebo už je to problém?

Odpovídá Mgr. Adriana Kajzarová: U malých dětí je to časté a neznamená to automaticky špatnou výchovu. Dítě ještě nemusí umět spojit několik dovedností najednou: všimnout si druhého, zastavit impulz, použít slova, počkat, zvládnout odmítnutí a domluvit se.

To ale neznamená, že to necháme být. Hranice musí být jasná: "Stop. Hračku z ruky nebereme." Hned potom ale musí přijít nácvik náhradního chování: "Chceš auto. Řekneme: můžu potom?" Nebo: "Teď ho má Eliška. Ty si můžeš vybrat jiné auto, nebo počkáme."

Samotné napomenutí dítě často nenaučí, co má udělat příště. Potřebuje konkrétní větu, gesto a postup. Sociální dovednosti se u malých dětí neučí jen vysvětlováním, ale opakovaným vedením v reálné situaci.

Pomáhá nacvičovat tyto situace i mimo konflikt. Třeba při hře s dospělým: "Teď mám auto já, potom ty." Nebo: "Zkusíme si říct: můžu potom?" V klidu se dítě učí lépe než ve chvíli, kdy už je rozčilené.

Tady je dobré myslet na jednu věc: hranice a laskavost nejsou protiklady. Dítě potřebuje vědět, že druhému nemůže brát věci z ruky. Zároveň ale potřebuje naši pomoc, aby se naučilo, jak to udělat jinak.

9. Máme dítě s ADHD, nebo aspoň s výraznými znaky ADHD. Při hře pořád odbíhá, bere věci dřív, než se domluvíme, těžko čeká a změny ho rychle rozhodí. Jak s tím pracovat, aby to nebylo pořád jen "nedělej, počkej, nech toho"?

Odpovídá Mgr. Petr Walaski: U dítěte s ADHD nebo s výraznějšími znaky ADHD často nejde o to, že "nechce". Mnohem častěji je pro něj těžší zastavit impulz, počkat, udržet pozornost, přeladit se z jedné činnosti na druhou nebo si samo říct, co má dělat dál.

Proto je dobré nezačínat jen zákazem, ale úpravou situace. Pomáhá méně podnětů, jasný prostor a krátké konkrétní zadání. Ne "běž si hrát", ale třeba: "Postavíme garáž pro tři auta." Nebo: "Teď dáme všechny červené kostky do krabičky."

Důležité je také počítat s pohybem. U některých dětí nefunguje, když po nich chceme nejdřív klid a až potom hru. Pohyb může být součástí hry: přenášení kostek, stavění na zemi, krátká překážková dráha, házení měkkého míčku do koše. Ne každý pohyb je rušení - někdy dítěti pomáhá udržet pozornost.

U čekání pomáhá konkrétnost. Věta "počkej" je pro dítě často příliš obecná. Lepší je: "Teď jede auto Eliška. Až dojede k tunelu, jedeš ty." Stejně tak nestačí jen říct "neber to". Dítě potřebuje nacvičit, co má udělat místo toho: "Můžu potom?" nebo "Až dojedeš, půjčíš mi ho?"

Změny je dobré oznamovat předem a držet se jednoduché dohody: "Ještě dvě jízdy a potom auta zaparkujeme." Dítě tak ví, co přijde, a přechod pro něj nebývá tak náhlý.

Velký význam má i konkrétní ocenění. Děti s ADHD často slyší hlavně "nedělej", "počkej", "neber", "dávej pozor". Proto je důležité zachytit i malé úspěchy: "Teď jsi počkal." "Vrátil ses ke hře." "Řekl sis o auto místo toho, abys ho vzal." Právě tím dítěti ukazujeme, jaké chování má opakovat.

Cílem není, aby dítě s ADHD dlouho sedělo u jedné klidné hry. Cílem je nastavit hru tak, aby v ní mohlo uspět: méně podnětů, jasný začátek a konec, možnost pohybu, krátká pravidla a hodně nácviku místo neustálého napomínání.

10. Máme dítě s PAS, nebo s výraznějšími autistickými rysy. Často si hraje pořád stejně, změny ho rozhodí a když se snažíme hru trochu rozvinout, odejde nebo se vzteká. Jak ho podpořit, aniž bychom mu tu jeho jistotu vzali?

Odpovídá Mgr. Adriana Kajzarová: Rodiče dětí s PAS často slyší mnoho rad: zapojovat, rozvíjet, motivovat, učit změnám. Jenže u těchto dětí většinou nemůžeme začít změnou. Nejdřív potřebujeme, aby nám dítě začalo důvěřovat.

To znamená, že se nejprve nesnažíme jeho hru opravovat ani vylepšovat. Spíš jsme klidně poblíž, pozorujeme, co dítě dělá, a připojujeme se velmi opatrně. Pokud například řadí auta, nezačneme z nich hned dělat závod nebo příběh. Nejdřív respektujeme jeho způsob hry. Můžeme přidat jedno auto vedle, napodobit jeho činnost nebo krátce pojmenovat, co se děje: "Červené auto je tady."

Když dítě zjistí, že mu hru nebereme, nerozbíjíme a netlačíme ho někam, kde ještě není připravené být, často začne naši přítomnost lépe přijímat. Teprve potom můžeme hru jemně podporovat — třeba pomoct s uspořádáním, nabídnout další dílek, doplnit jednoduché slovo nebo vytvořit malý společný moment.

Až když toto funguje, má smysl zkoušet malé rozšíření nebo změnu. Ne velkou. Spíš krok typu: "Nejdřív auta seřadíme jako vždycky, potom jedno zaparkuje do garáže." Dítě tak nepřichází o jistotu, ale postupně se učí, že drobná změna nemusí znamenat ohrožení.

V praxi se nám v těchto situacích osvědčují i principy behaviorálních přístupů. Ne ve smyslu dítě "zlomit" nebo ho donutit k našemu způsobu hry. Spíš nám pomáhají lépe porozumět tomu, co dítěti dává jistotu, co ho naopak přetěžuje, co chování spouští a co mu pomáhá zvládnout další krok.

Někdy se ukáže, že dítě neodchází proto, že by nechtělo kontakt. Možná jsme vstoupili příliš rychle, moc mluvíme, změna byla moc velká nebo dítě ještě nemělo dost jistoty, že jeho hra zůstane bezpečná a předvídatelná.

Cílem není dítě donutit, aby si hrálo "správně". Cílem je nejdřív vytvořit bezpečný vztah, potom se k jeho hře připojit a teprve následně ji po malých krocích rozšiřovat. U dětí s PAS často právě toto pořadí rozhoduje o tom, jestli dítě spolupráci přijme, nebo se stáhne.

Dětská hra není test, ve kterém dítě musí obstát. Je to prostor, ve kterém nám dítě ukazuje, co už zvládá, co se teprve učí a kde potřebuje oporu.

V Petáji se na dítě nedíváme proto, abychom na něm hledali chyby. Díváme se proto, abychom mu lépe rozuměli — a abychom společně s rodiči hledali cesty, které mu pomohou růst s větší jistotou.

Pokud si jako rodič nejste jistí, zda je chování vašeho dítěte běžnou součástí vývoje, nebo už by stálo za větší pozornost, není ostuda se poradit. Často právě včasná, klidná konzultace pomůže předejít zbytečnému tlaku, obavám i nedorozuměním.