Mnoho rodičů má pocit, že řeč a pohyb jsou dvě oddělené věci – logopedie se přece týká jazyka, zatímco motorika pohybu. Jenže tělo, mozek i emoce tvoří jeden celek.
V rozhovoru s Adrianou Kajzarovou, speciální pedagožkou a zakladatelkou Petáji, se dozvíte, proč se dítě nejlépe "rozmlouvá" právě v pohybu, jak tělesná jistota podporuje...
Rozhovor s Petájou: Proč jen 10 dětí?
Když se setkáváme s rodiči, často slyšíme podobné otázky:
"Jak se vlastně dětem věnujete?"
"Máte opravdu individuální přístup?"
"Vždyť individuální přístup dnes slibují všude, to už přece není žádná
konkurenční výhoda, paní Kajzarová…"
Na tyto i další otázky odpovídá Mgr. Adriana Kajzarová, speciální pedagožka a průvodkyně dětí v Petáji.
"Méně dětí znamená více pozornosti, více jistoty a více radosti z objevování."

Rodič: Máte individuální přístup? Vždyť to dnes
slibují skoro všechny školky.
Mgr. Kajzarová: To je pravda. Ale řekněte si upřímně – kolik času může
učitel ve třídě s dvaceti dětmi věnovat jednomu konkrétnímu dítěti, když ho
právě potřebuje? Pár minut denně? A dokážete si představit, že by připravoval
individuální plán pro všechny děti každý den? I kdyby chtěl sebevíc, není to
možné. Ne proto, že by nechtěl, ale protože to fyzicky nejde. Proto jsme si v
Petáji řekli jasně – víc než 10 dětí nechceme. Jen tak můžeme rodičům
slíbit, že každé dítě dostane svůj prostor a čas opravdu každý den.
Rodič: Ale když přiberete víc učitelů nebo chův, tak
to půjde, ne?
Mgr. Kajzarová: A i kdyby tam byli čtyři dospělí najednou – pořád je to
jedna velká třída plná hluku, vztahů a podnětů. Pedagogové pak tráví většinu
energie organizací, ne skutečným individuálním časem s dítětem. Individuální
přístup totiž není o počtu dospělých, ale o prostředí, ve kterém dítě tráví
den.
(A jen bokem – v mnoha zařízeních se personál "vykrývá", aby to ekonomicky
vyšlo. To znamená, že ráno a odpoledne bývá pedagog sám a posily přicházejí jen
na část dopoledne.)
Rodič: A co když se velká třída rozdělí na menší
skupinky? To už je skoro stejné, ne?
Mgr. Kajzarová: Pomůže to, ale pořád to není ono. Děti jsou stále v
jedné velké třídě, slyší a vidí všechno kolem a skupinky se často mění. Malý
kolektiv ale není metoda na hodinu denně, je to stálé prostředí. Dítě
ví, s kým bude, má kolem sebe pár kamarádů a s nimi si buduje pevné vztahy. To
je rozdíl, který rozdělování skupin nikdy plně nenahradí.
Rodič: Komu to nejvíc pomáhá, že je skupina malá?
Mgr. Kajzarová: Upřímně – všem dětem. Ale nejvíc těm citlivějším.
Introvertům, kteří se ve velkém hluku snadno ztratí. Dětem, které hůř mluví a v
davu se těžko prosadí. Dětem, které se rychle rozptýlí, protože je vyruší každý
zvuk nebo pohyb. A taky těm, které mají sklony k úzkostem nebo je bolí bříško,
když je toho moc.
Četla jsem k tomu studii z Harvardu a ta potvrzuje to, co sami vidíme každý den: děti potřebují stabilní a předvídatelné vztahy s dospělými. Když vědí, že mají u sebe známé tváře a klidnější prostředí, cítí se bezpečně a svou energii dávají do učení a hraní – ne do toho, aby se vůbec zorientovaly.
Rodič: No ale právě proto děti často na poslední rok
přecházejí ze skupinek do školek. A školky s předškoláky pracují jinak – berou
si je bokem, dělají přípravu…
Mgr. Kajzarová: Ano, slyšíme to často a není to špatně míněné. Jen je
dobré vědět, že poslední rok je na přípravu pozdě. Dítě se připravuje na
školu od prvních dnů ve skupině – v řeči, motorice, sociálních dovednostech,
samostatnosti. To všechno se skládá postupně, ne až ve chvíli, kdy se blíží
nástup do školy.
Navíc se dnes zápisy posunuly už na leden a únor, takže toho času je méně než dřív. A právě proto věříme, že největší smysl má kontinuita – jedno stabilní prostředí, stejní pedagogové a systematický rozvoj po celou dobu. Ne změny kolektivu rok nebo dva před školou.
Rodič: Takže malá skupina a individuální přístup… to
je vlastně jen otázka úhlu pohledu, že? Jak to jako rodič poznám?
Mgr. Kajzarová: Přesně tak – hodně záleží na úhlu pohledu. Každá školka
může napsat, že má individuální přístup. Jak to poznáte vy? Jednoduše: podívejte
se třeba na fotky nebo videa na sociálních sítích a zkuste si spočítat, kolik
je tam dětí a kolik dospělých. To vám hodně napoví.
A zároveň – to, že někde není tak malá skupinka jako u nás, ještě neznamená, že je to špatná školka. Individuální přístup je jen jeden dílek celé skládačky. Každý rodič by měl vždy hodnotit celek: prostředí, lidi, atmosféru i to, jestli mu to pro jeho dítě dává smysl. 🙂
Rodič: Takže proto jen 10?
Mgr. Kajzarová: Přesně tak. Protože chceme, aby u nás každé dítě mělo svůj
individuální čas každý den. Ne jen pár minut, když zbyde prostor. Proto
říkáme jasně: maximálně 10 dětí, výjimečně 12, a vždy dva stejní pedagogové.
Jen tak je individuální přístup realitou, ne jen slibem na letáku.
Rozhovor s Petájou: Proč jen 10 dětí?
Když se setkáváme s rodiči, často slyšíme podobné otázky:
"Jak se vlastně dětem věnujete?"
"Máte opravdu individuální přístup?"
"Vždyť individuální přístup dnes slibují všude, to už přece není žádná konkurenční výhoda, paní Kajzarová…"
Každé dítě je jiné – jedno mluví brzy, jiné později, jedno je rychlé v pohybu, jiné má cit pro hudbu. V Petáji proto vzniká Plán osobního rozvoje dítěte – dohoda mezi rodiči a pedagogy o tom, co je pro konkrétní dítě v dané chvíli nejdůležitější. Jak takový plán vzniká a čím se liší od běžné péče? Na to jsme se...


