Rozhovor s Petájou: Proč jen 10 dětí?

19.09.2025

Když se setkáváme s rodiči, často slyšíme podobné otázky:
"Jak se vlastně dětem věnujete?"
"Máte opravdu individuální přístup?"
"Vždyť individuální přístup dnes slibují všude, to už přece není žádná konkurenční výhoda, paní Kajzarová…"

Na tyto i další otázky odpovídá Mgr. Adriana Kajzarová, speciální pedagožka a průvodkyně dětí v Petáji.

"Méně dětí znamená více pozornosti, více jistoty a více radosti z objevování."

Rodič: Máte individuální přístup? Vždyť to dnes slibují skoro všechny školky.
Mgr. Kajzarová: To je pravda. Ale řekněte si upřímně – kolik času může učitel ve třídě s dvaceti dětmi věnovat jednomu konkrétnímu dítěti, když ho právě potřebuje? Pár minut denně? A dokážete si představit, že by připravoval individuální plán pro všechny děti každý den? I kdyby chtěl sebevíc, není to možné. Ne proto, že by nechtěl, ale protože to fyzicky nejde. Proto jsme si v Petáji řekli jasně – víc než 10 dětí nechceme. Jen tak můžeme rodičům slíbit, že každé dítě dostane svůj prostor a čas opravdu každý den.

Rodič: Ale když přiberete víc učitelů nebo chův, tak to půjde, ne?
Mgr. Kajzarová: A i kdyby tam byli čtyři dospělí najednou – pořád je to jedna velká třída plná hluku, vztahů a podnětů. Pedagogové pak tráví většinu energie organizací, ne skutečným individuálním časem s dítětem. Individuální přístup totiž není o počtu dospělých, ale o prostředí, ve kterém dítě tráví den.
(A jen bokem – v mnoha zařízeních se personál "vykrývá", aby to ekonomicky vyšlo. To znamená, že ráno a odpoledne bývá pedagog sám a posily přicházejí jen na část dopoledne.)

Rodič: A co když se velká třída rozdělí na menší skupinky? To už je skoro stejné, ne?
Mgr. Kajzarová: Pomůže to, ale pořád to není ono. Děti jsou stále v jedné velké třídě, slyší a vidí všechno kolem a skupinky se často mění. Malý kolektiv ale není metoda na hodinu denně, je to stálé prostředí. Dítě ví, s kým bude, má kolem sebe pár kamarádů a s nimi si buduje pevné vztahy. To je rozdíl, který rozdělování skupin nikdy plně nenahradí.

Rodič: Komu to nejvíc pomáhá, že je skupina malá?
Mgr. Kajzarová: Upřímně – všem dětem. Ale nejvíc těm citlivějším. Introvertům, kteří se ve velkém hluku snadno ztratí. Dětem, které hůř mluví a v davu se těžko prosadí. Dětem, které se rychle rozptýlí, protože je vyruší každý zvuk nebo pohyb. A taky těm, které mají sklony k úzkostem nebo je bolí bříško, když je toho moc.

Četla jsem k tomu studii z Harvardu a ta potvrzuje to, co sami vidíme každý den: děti potřebují stabilní a předvídatelné vztahy s dospělými. Když vědí, že mají u sebe známé tváře a klidnější prostředí, cítí se bezpečně a svou energii dávají do učení a hraní – ne do toho, aby se vůbec zorientovaly.

Rodič: No ale právě proto děti často na poslední rok přecházejí ze skupinek do školek. A školky s předškoláky pracují jinak – berou si je bokem, dělají přípravu…
Mgr. Kajzarová: Ano, slyšíme to často a není to špatně míněné. Jen je dobré vědět, že poslední rok je na přípravu pozdě. Dítě se připravuje na školu od prvních dnů ve skupině – v řeči, motorice, sociálních dovednostech, samostatnosti. To všechno se skládá postupně, ne až ve chvíli, kdy se blíží nástup do školy.

Navíc se dnes zápisy posunuly už na leden a únor, takže toho času je méně než dřív. A právě proto věříme, že největší smysl má kontinuita – jedno stabilní prostředí, stejní pedagogové a systematický rozvoj po celou dobu. Ne změny kolektivu rok nebo dva před školou.

Rodič: Takže malá skupina a individuální přístup… to je vlastně jen otázka úhlu pohledu, že? Jak to jako rodič poznám?
Mgr. Kajzarová: Přesně tak – hodně záleží na úhlu pohledu. Každá školka může napsat, že má individuální přístup. Jak to poznáte vy? Jednoduše: podívejte se třeba na fotky nebo videa na sociálních sítích a zkuste si spočítat, kolik je tam dětí a kolik dospělých. To vám hodně napoví.

A zároveň – to, že někde není tak malá skupinka jako u nás, ještě neznamená, že je to špatná školka. Individuální přístup je jen jeden dílek celé skládačky. Každý rodič by měl vždy hodnotit celek: prostředí, lidi, atmosféru i to, jestli mu to pro jeho dítě dává smysl. 🙂

Rodič: Takže proto jen 10?
Mgr. Kajzarová: Přesně tak. Protože chceme, aby u nás každé dítě mělo svůj individuální čas každý den. Ne jen pár minut, když zbyde prostor. Proto říkáme jasně: maximálně 10 dětí, výjimečně 12, a vždy dva stejní pedagogové. Jen tak je individuální přístup realitou, ne jen slibem na letáku.


Některé děti při čtení "utíkají očima", přeskočí slovo, pletou řádky nebo se po pár minutách začnou vrtět a ztrácet pozornost. Rodiče i učitelé pak často zpozorní: "Nebude to dyslexie?" Dyslexie i další specifické poruchy učení jsou opravdu časté a je důležité je brát vážně. Zároveň ale platí, že chyby v řádku nemusí být vždy dyslexie. U části dětí...

Share