Na první pohled to může vypadat úplně obyčejně.
Rozhovor s Petájou: Proč jen 10 dětí?
Když se setkáváme s rodiči, často slyšíme podobné otázky:
"Jak se vlastně dětem věnujete?"
"Máte opravdu individuální přístup?"
"Vždyť individuální přístup dnes slibují všude, to už přece není žádná
konkurenční výhoda, paní Kajzarová…"
Na tyto i další otázky odpovídá Mgr. Adriana Kajzarová, speciální pedagožka a průvodkyně dětí v Petáji.
"Méně dětí znamená více pozornosti, více jistoty a více radosti z objevování."

Rodič: Máte individuální přístup? Vždyť to dnes
slibují skoro všechny školky.
Mgr. Kajzarová: To je pravda. Ale řekněte si upřímně – kolik času může
učitel ve třídě s dvaceti dětmi věnovat jednomu konkrétnímu dítěti, když ho
právě potřebuje? Pár minut denně? A dokážete si představit, že by připravoval
individuální plán pro všechny děti každý den? I kdyby chtěl sebevíc, není to
možné. Ne proto, že by nechtěl, ale protože to fyzicky nejde. Proto jsme si v
Petáji řekli jasně – víc než 10 dětí nechceme. Jen tak můžeme rodičům
slíbit, že každé dítě dostane svůj prostor a čas opravdu každý den.
Rodič: Ale když přiberete víc učitelů nebo chův, tak
to půjde, ne?
Mgr. Kajzarová: A i kdyby tam byli čtyři dospělí najednou – pořád je to
jedna velká třída plná hluku, vztahů a podnětů. Pedagogové pak tráví většinu
energie organizací, ne skutečným individuálním časem s dítětem. Individuální
přístup totiž není o počtu dospělých, ale o prostředí, ve kterém dítě tráví
den.
(A jen bokem – v mnoha zařízeních se personál "vykrývá", aby to ekonomicky
vyšlo. To znamená, že ráno a odpoledne bývá pedagog sám a posily přicházejí jen
na část dopoledne.)
Rodič: A co když se velká třída rozdělí na menší
skupinky? To už je skoro stejné, ne?
Mgr. Kajzarová: Pomůže to, ale pořád to není ono. Děti jsou stále v
jedné velké třídě, slyší a vidí všechno kolem a skupinky se často mění. Malý
kolektiv ale není metoda na hodinu denně, je to stálé prostředí. Dítě
ví, s kým bude, má kolem sebe pár kamarádů a s nimi si buduje pevné vztahy. To
je rozdíl, který rozdělování skupin nikdy plně nenahradí.
Rodič: Komu to nejvíc pomáhá, že je skupina malá?
Mgr. Kajzarová: Upřímně – všem dětem. Ale nejvíc těm citlivějším.
Introvertům, kteří se ve velkém hluku snadno ztratí. Dětem, které hůř mluví a v
davu se těžko prosadí. Dětem, které se rychle rozptýlí, protože je vyruší každý
zvuk nebo pohyb. A taky těm, které mají sklony k úzkostem nebo je bolí bříško,
když je toho moc.
Četla jsem k tomu studii z Harvardu a ta potvrzuje to, co sami vidíme každý den: děti potřebují stabilní a předvídatelné vztahy s dospělými. Když vědí, že mají u sebe známé tváře a klidnější prostředí, cítí se bezpečně a svou energii dávají do učení a hraní – ne do toho, aby se vůbec zorientovaly.
Rodič: No ale právě proto děti často na poslední rok
přecházejí ze skupinek do školek. A školky s předškoláky pracují jinak – berou
si je bokem, dělají přípravu…
Mgr. Kajzarová: Ano, slyšíme to často a není to špatně míněné. Jen je
dobré vědět, že poslední rok je na přípravu pozdě. Dítě se připravuje na
školu od prvních dnů ve skupině – v řeči, motorice, sociálních dovednostech,
samostatnosti. To všechno se skládá postupně, ne až ve chvíli, kdy se blíží
nástup do školy.
Navíc se dnes zápisy posunuly už na leden a únor, takže toho času je méně než dřív. A právě proto věříme, že největší smysl má kontinuita – jedno stabilní prostředí, stejní pedagogové a systematický rozvoj po celou dobu. Ne změny kolektivu rok nebo dva před školou.
Rodič: Takže malá skupina a individuální přístup… to
je vlastně jen otázka úhlu pohledu, že? Jak to jako rodič poznám?
Mgr. Kajzarová: Přesně tak – hodně záleží na úhlu pohledu. Každá školka
může napsat, že má individuální přístup. Jak to poznáte vy? Jednoduše: podívejte
se třeba na fotky nebo videa na sociálních sítích a zkuste si spočítat, kolik
je tam dětí a kolik dospělých. To vám hodně napoví.
A zároveň – to, že někde není tak malá skupinka jako u nás, ještě neznamená, že je to špatná školka. Individuální přístup je jen jeden dílek celé skládačky. Každý rodič by měl vždy hodnotit celek: prostředí, lidi, atmosféru i to, jestli mu to pro jeho dítě dává smysl. 🙂
Rodič: Takže proto jen 10?
Mgr. Kajzarová: Přesně tak. Protože chceme, aby u nás každé dítě mělo svůj
individuální čas každý den. Ne jen pár minut, když zbyde prostor. Proto
říkáme jasně: maximálně 10 dětí, výjimečně 12, a vždy dva stejní pedagogové.
Jen tak je individuální přístup realitou, ne jen slibem na letáku.
Možná to znáte i vy: dítě je po běžném dni unavené, přetížené, po obědě neusne, hůř zvládá změny nebo potřebuje dlouho, než se po náročnější situaci znovu vrátí do klidu. V takových chvílích často nepomůže další aktivita ani další domlouvání. Některé děti totiž nepotřebují víc podnětů, ale naopak bezpečný prostor, kde mohou zpomalit, zregulovat se...
Dokážete si představit, že vaše dítě je výborné v matematice, ale v několika dalších základních předmětech má čtyřky nebo je podle dnešní terminologie zvládá jen s výraznou dopomocí — a vy přesto nepropadáte panice?



