Ví to. Přesto to nedokáže.

"Já vím, jak se to dělá. Klidně Ti to přesně popíšu. Ale když to mám udělat…"

Tuhle větu slýchám velmi často.

Jako trenér bojových umění téměř na každé lekci.

Člověk pohyb vidí. Rozumí mu. Ví, kam má jít ruka, kam noha, kdy se otočit a co má následovat. Dokáže Vám celý pohyb správně vysvětlit.

A pak ho má provést.

A najednou je všechno jinak.

Ví to. Přesto to nedokáže.

Možná to znáte také.

Při tanci sledujete ostatní a jste stále o pohyb pozadu. Na skupinovém cvičení přemýšlíte, která ruka a která noha má právě pracovat. Míčové sporty Vám nikdy moc nešly. Když se pohybová sestava trochu zkomplikuje, jednotlivé části zvládnete – ale dohromady se Vám rozsypou.

A tak si časem vytvoříte jednoduché vysvětlení:

"Já jsem na to prostě dřevo."

Co když ale nejste?

Hlava ví. Tělo ještě ne.

Pochopit pohyb a dokázat ho provést nejsou stejné věci.

Mozek musí během několika okamžiků zorganizovat pravou a levou stranu těla, ruce a nohy, směr, rytmus, pořadí pohybů i jejich načasování.

Někdy mají obě ruce dělat totéž.

Jindy musí každá dělat něco jiného.

A celé to má proběhnout plynule, bez toho, abychom museli přemýšlet:

Pravá ruka… levá noha… teď otočit… počkat, která ruka?

Když je pohyb dobře zautomatizovaný, jednoduše ho provedeme.

Když není, stojí nás mnohem více pozornosti a energie.

A právě tady může vzniknout rozdíl mezi tím, co víme, a tím, co naše tělo skutečně dokáže.

U dětí je to často vidět ještě výrazněji

Dítě ví, jak má držet nůžky – ale jedna ruka stříhá a druhá neumí správně natáčet papír.

Umí napsat písmeno – ale samotné psaní ho stojí neúměrně mnoho úsilí.

Rozumí pohybové instrukci – ale jakmile má spojit několik pohybů za sebou, ztratí se.

Míč vidí. Ví, že ho má chytit.

Jenže ruce přijdou o zlomek sekundy pozdě.

A často nás napadne:

Musí víc trénovat.

Jenže někdy není nejdůležitější otázkou, kolikrát ještě zopakovat stejnou činnost.

Možná bychom se měli nejprve zeptat:

Co přesně tomu pohybu brání, aby byl jednodušší a přirozenější?

Jednou z možností je Bilaterální integrace

Jedním z přístupů, který s těmito oblastmi pracuje, je Bilaterální integrace – BI.

Zaměřuje se například na spolupráci pravé a levé strany těla, koordinaci rukou a nohou, křížení střední linie těla, rytmus, pohybové sekvence a postupnou automatizaci pohybu.

Jinými slovy: snažíme se tělo lépe vyladit.

Nejde jen o to znovu a znovu nacvičovat jeden konkrétní pohyb.

Někdy potřebujeme pracovat s tím, co je pod ním.

Protože pokud tělo nemusí věnovat tolik energie samotné organizaci pohybu, může být pohyb postupně plynulejší, jistější a méně náročný na vědomou kontrolu.

A tady přichází dobrá zpráva

To, že Vám něco pohybově nejde dnes, nemusí znamenat, že Vám to nepůjde nikdy.

Mozek i tělo se učí.

Koordinaci lze rozvíjet. Pohybové vzorce lze trénovat. To, co dnes vyžaduje velké soustředění, může být postupně jednodušší a přirozenější.

Takže pokud jste celý život přesvědčení, že nikdy nebudete umět hezky tančit…

možná jste jen dosud netrénovali to, co Vám při pohybu skutečně chybí.

A až si příště řeknete:

"Já vím, jak se to dělá. Jen to nedokážu…"

nemusíte se hned označit za nemehlo, dřevo nebo člověka bez talentu.

Možná není problém v tom, že nevíte co udělat.

Možná Vaše tělo jen ještě neumí dostatečně dobře zorganizovat jak to udělat.

A právě to je něco, s čím se dá pracovat.

Vědět a dokázat nejsou totéž.

A někdy mezi nimi nestojí nedostatek schopností.

Jen tělo, které potřebuje trochu lépe vyladit.