Představa, že dítě ochráníme tím, že mu dáme rady typu "s cizími lidmi nemluv", "nikam s nikým nechoď" nebo "na internetu neklikej na neznámé odkazy", zní logicky. Rodiče i učitelé se často spoléhají na to, že dítě ví, co má dělat, a v krizové situaci si vzpomene na to, co mu bylo řečeno. V praxi se ale ukazuje, že pouhá teorie nestačí. Děti sice znají poučky, ale neznají konkrétní situace. Mají informaci, ale chybí jim zkušenost. A právě to je ve chvílích ohrožení rozhodující.
Sebeochrana u dětí není o tom, jak se postavit útočníkovi silou. Jejím smyslem je poskytnout dítěti dovednosti, jak včas rozpoznat nebezpečí, jak se mu vyhnout, a jak ho v případě nutnosti účinně přerušit. Dítě potřebuje umět vnímat své okolí, číst neverbální signály, zpracovat pocit nejistoty, rozhodnout se a jednat. Většina ohrožujících situací začíná velmi nenápadně – nečekaným oslovením, nevyžádanou pozorností, lákavou nabídkou nebo manipulací skrze soucit. Dítě, které podobné scénáře nikdy nezažilo, zpravidla nezareaguje – ne proto, že by nechtělo, ale protože neví jak.
Ochrana dítěte není jen o pravidlech. Skutečná bezpečnost vzniká až tehdy, když dítě ví, co v konkrétní situaci dělat, a má s tím osobní zkušenost. Zvládnutá modelová situace dává dítěti reálný prožitek, který aktivuje nejen rozum, ale i emoce a pohyb. Při opakovaném tréninku vznikají vzorce chování, ke kterým se dítě v ohrožení dokáže vrátit, aniž by muselo složitě přemýšlet. Takové zkušenosti vedou k posílení vnitřní jistoty a odolnosti. Dítě ví, že není bezmocné. A právě tento pocit bezpečí zevnitř je často mnohem silnější než jakákoli vnější kontrola.
Zkušenosti z oblasti krizové komunikace a výchovy k bezpečnosti potvrzují, že děti, které prošly cíleným nácvikem sebeochrany, reagují v krizových situacích rozhodněji a méně podléhají panice. Učí se nejen chránit vlastní hranice, ale také správně vyhodnotit riziko, zachovat klid, případně se rychle vzdálit nebo upozornit okolí. Důležitou součástí je emoční zpracování – dítě musí mít možnost situaci reflektovat, pojmenovat své pocity a získat zpětnou vazbu. Pokud se při nácviku necítí pod tlakem a zažije úspěch, v mozku se ukládá zkušenost: "Zvládl/a jsem to." A právě tento moment je základem efektivní prevence.
Pocit, že se dítě dokáže ochránit, má zásadní vliv na jeho psychiku. Vede ke zklidnění, větší sebedůvěře a lepší orientaci ve světě sociálních vztahů. Dítě, které ví, že může něco ovlivnit, že se může ohradit, odejít nebo si říct o pomoc, jedná jinak než dítě, které se v krizové situaci ocitá bez přípravy. V praxi se to odráží i v běžných každodenních interakcích – v komunikaci se spolužáky, v řešení konfliktů, v ochotě vyjádřit nesouhlas nebo hledat pomoc u dospělých. Vnitřní stabilita se posiluje opakovanou zkušeností, že má smysl jednat.
Podpora sebeochrany není o výkladu, ale o prostoru k prožitku. Rodiče i pedagogové mohou dětem nabídnout jednoduché situační hry – co bys udělal/a, kdyby tě někdo cizí oslovil? Kam by ses schoval/a, kdyby ses necítil/a dobře? Jak bys upozornil/a okolí? Mnohem důležitější než přesná odpověď je samotné zamyšlení a možnost hledat řešení. Dítě potřebuje vědět, že může něco zkusit a když to nevyjde, má příležitost to udělat jinak.Zkušenost, že smí chybovat, ale také se může poučit, je klíčová pro rozvoj sebevědomí.
Trénink sebeochrany rozvíjí mnohem víc než jen schopnost bránit se nebezpečí. Podporuje motorickou koordinaci, rozhodovací schopnosti, komunikační dovednosti i emoční regulaci. Dítě, které se učí vymezit se vůči okolí, se zároveň učí poznávat své tělo, zpracovávat pocity a vnímat osobní hranice. Ochrana je v tomto pojetí nejen fyzickým, ale především psychologickým procesem – jde o vědomí, že dítě má právo jednat, rozhodovat se a chránit sebe sama. A to je zkušenost, kterou si dítě nese i do dalších oblastí života.
Sebeochranu lze rozvíjet od raného školního věku. Právě období mezi 5. a 10. rokem je pro osvojování těchto dovedností ideální. Dítě už dokáže chápat pravidla, vnímat emoce, vyhodnotit jednoduchou situaci a hledat vlastní řešení. Pokud má možnost si vše bezpečně vyzkoušet, posiluje nejen svou připravenost na krizové situace, ale také pocit kompetence. Výuka probíhá formou her, příběhů, modelových situací a nácviku jednoduchých technik. Vše je přizpůsobeno věku a emocionální zralosti dětí.
Některé děti mohou zpočátku reagovat úzkostně, nejistě nebo odmítavě. Je důležité netlačit, respektovat tempo dítěte a nabízet oporu. Dítě potřebuje cítit, že se může zapojit, ale nemusí. Pokud je mu umožněno zůstat pozorovatelem, má často tendenci se postupně přidat samo. Úspěch se dostaví tehdy, když se dítě cítí bezpečně a ví, že má věci pod kontrolou. Pokud i přes přiměřenou podporu reaguje velmi úzkostně nebo se kontaktu s okolím vyhýbá dlouhodobě, je vhodné konzultovat situaci s odborníkem – může jít o hlubší problém, který zasahuje do dalších oblastí vývoje.
V prostředí, kde se děti mohou setkat s různými formami manipulace, tlaku nebo násilí, je důležité nečekat, až k něčemu dojde. Sebeochrana je dovednost, která se – stejně jako plavání nebo čtení – musí naučit. A čím dříve s tím začneme, tím přirozeněji se stane součástí dětského vnímání světa.
Nabídnout dítěti dovednosti osobní ochrany znamená nabídnout mu svobodu. Svobodu rozhodnout se, svobodu odejít, svobodu říct "ne". A také jistotu, že v krizové situaci ví, co dělat – a že na to není samo.
Když si představíme učitele v mateřské škole, většinou se nám vybaví ženy – paní učitelky, které s láskou a trpělivostí provází děti prvními roky vzdělávání. A není divu – v České republice je více než 99 % pedagogů v MŠ žen. Co se ale stane, když se ve školce objeví muž?
Petája se vzdělává! Někteří z našich pedagogů se nedávno zúčastnili školení zaměřeného na metodu ElKonin. O své dojmy a zkušenosti se s námi podělil pedagog a speciální pedagog Mgr. Petr Walaski, který již několik let pracuje s předškolními dětmi.
Jak poznat, že je dítě připravené na nástup do školky? Musí být bez plen, mluvit a zvládat samostatnost?
