„On se snaží… a přesto to pořád nejde.“ Rozhovor s Petájou o Neurovývojové stimulaci (NVS)
Možná to znáte až příliš dobře.
Emoce jsou jazykem, kterým děti komunikují se světem dříve, než zvládnou slova. Jak emoce vnímají, prožívají a učí se je zvládat, ovlivní jejich vztahy, sebevědomí i životní spokojenost. Pojďme se společně podívat, proč je podpora emoční inteligence už od raného věku tak důležitá – a jak mohou rodiče své děti na této cestě citlivě provázet.

Emoce jsou základní součástí lidského prožívání. Již od narození hrají klíčovou roli v tom, jak děti vnímají svět kolem sebe, jak se učí a navazují vztahy. Psychologové upozorňují, že schopnost porozumět vlastním emocím a pracovat s nimi, tzv. emoční inteligence, je stejně důležitá jako rozvoj řeči či motoriky.
Podle Daniela Golemana, autora knihy "Emoční inteligence", tvoří právě emoční dovednosti významný základ pro úspěšný život – ať už v osobních vztazích, ve škole nebo později v zaměstnání. Výzkumy ukazují, že děti, které jsou vedeny k vnímání, pojmenování a zvládání emocí, vykazují vyšší míru odolnosti, lepší sociální dovednosti a větší vnitřní stabilitu.
Mnoho dospělých má tendenci považovat "negativní" emoce jako smutek, vztek nebo strach za něco špatného, co je třeba co nejrychleji potlačit nebo "napravit". Moderní psychologie však říká opak: každá emoce přináší důležitou zprávu o tom, co dítě potřebuje.
Pokud se dítě například rozčílí, nemusíme jej ihned kárat nebo odvádět pozornost. Místo toho můžeme hledat, jakou potřebu tím dítě vyjadřuje – zda jde o potřebu autonomie, spravedlnosti, bezpečí nebo třeba uznání.
Právě schopnost vidět emoce jako cenné informace posiluje vztah mezi rodičem a dítětem a učí děti zvládat náročné situace v budoucnu.
Neurologické studie potvrzují, že dětský mozek ještě není plně vyvinutý, zejména v oblastech zodpovědných za regulaci emocí, jako je prefrontální kortex. Děti proto své emoce prožívají intenzivněji než dospělí a často nemají dostatek vnitřních nástrojů, jak je samy zpracovat.
Výzkum Child Mind Institute ukazuje, že schopnost regulace emocí se rozvíjí postupně a vyžaduje modelování ze strany dospělých. Děti se učí tím, že vidí, jak jejich emoce jsou přijímány, pojmenovávány a společně zvládány. Pokud tedy dítě pláče nebo se vzteká, není to známka "zlobení" – je to důsledek přirozeného neurologického vývoje.
Přístup citlivého rodiče nebo pečujícího dospělého je klíčový. Základem je především schopnost naslouchat, přijímat a nehodnotit emoce dítěte. Prakticky to znamená například:
Psycholožka Laura Markham doporučuje zaměřit se na vytváření emočně bezpečného prostředí, kde se dítě cítí respektováno a vnímáno. Takové prostředí pak podporuje nejen lepší zvládání emocí, ale také hlubší vnitřní motivaci a větší sebedůvěru.
Když dítě zažívá podporu při prožívání emocí, učí se:
Dlouhodobě tím dítě získává lepší sebeuvědomění, empatii k druhým lidem a schopnost regulace vlastních emocí, což jsou klíčové dovednosti pro život.
Péče o dětské emoce nemusí znamenat složité techniky. Mnohdy stačí malé každodenní kroky:
Možná to znáte až příliš dobře.
Mnoho rodičů má pocit, že řeč a pohyb jsou dvě oddělené věci – logopedie se přece týká jazyka, zatímco motorika pohybu. Jenže tělo, mozek i emoce tvoří jeden celek.
V rozhovoru s Adrianou Kajzarovou, speciální pedagožkou a zakladatelkou Petáji, se dozvíte, proč se dítě nejlépe "rozmlouvá" právě v pohybu, jak tělesná jistota podporuje...
Když se setkáváme s rodiči, často slyšíme podobné otázky:
"Jak se vlastně dětem věnujete?"
"Máte opravdu individuální přístup?"
"Vždyť individuální přístup dnes slibují všude, to už přece není žádná konkurenční výhoda, paní Kajzarová…"