V dnešní době se často setkáváme s názorem, že dítě, které si hraje samo, se zkrátka projevuje jinak, a že by nemělo být důvodem k obavám. Mnozí rodiče i odborníci tvrdí, že každý dítě má svůj vlastní styl hry, který nemusí vždy vyžadovat zásah. Zní to logicky, ale je to opravdu pravda? Jakou roli hraje hra v dětském vývoji a co může znamenat, když dítě preferuje samostatnou hru?
Je pravda, že každé dítě má svůj vlastní styl hry, ale to neznamená, že bychom měli hru zcela ignorovat. Pokud dítě tráví hodně času samo, třeba hrajíc se s kostkami, autíčky nebo jinými hračkami, může se na první pohled zdát, že je vše v pořádku. Někdy je však tato samostatná hra součástí normálního vývoje, jindy může signalizovat potíže, které si rodiče na první pohled nevšimnou.
Samostatná hra, kdy dítě tráví čas hrou bez přítomnosti jiných dětí či dospělých, má pro jeho vývoj klíčový význam. Dává mu prostor pro rozvoj fantazie, kreativity a samostatnosti. Nicméně, pokud je tato hra příliš jednostranná nebo dítě nereaguje na výzvy k interakci s ostatními, může to naznačovat potenciální problémy v oblasti sociálního vývoje. Odborníci se shodují, že pokud dítě opakuje stále stejné činnosti, nemá zájem o hru s ostatními dětmi nebo nedisponuje dostatečnou fantazií, může to být signál, že něco není v pořádku. V takových případech by bylo vhodné vyhledat odbornou pomoc, která může pomoci odhalit příčiny a navrhnout vhodné postupy pro podporu vývoje dítěte.
Vývojová opoždění, problémy s řečí, smyslové zpracování nebo sociální dovednosti jsou jen některé z oblastí, které mohou být ovlivněny tím, jak dítě vnímá a reaguje na svět kolem sebe prostřednictvím hry. Zde jsou některé klíčové znaky, na které by si rodiče měli dávat pozor:
Podle různých výzkumů je hra klíčovým nástrojem pro vývoj dítěte. Vědecké studie ukazují, že až 70 % signálů vývojového zpoždění se projevuje skrze hru. Hra totiž nejen odráží, jak dítě myslí, ale i to, jak rozumí a vyjadřuje své emoce a vztahy k ostatním. Význam hry pro rozvoj řeči a sociálních dovedností je neocenitelný, protože se při ní dítě učí, jak komunikovat, řešit problémy a navazovat vztahy. Studie naznačují, že pokud dítě prochází obdobím, kdy jeho hra nezahrnuje interakci s ostatními dětmi nebo se vyhýbá složitějším hrám, je důležité tento stav pozorovat a v případě potřeby vyhledat odbornou pomoc.
Každé dítě je jiné, a to, co platí pro jedno, nemusí být pravda pro jiné. Pokud máte jakékoli pochybnosti o vývoji dítěte nebo si všimnete nezvyklých vzorců v jeho chování, je vždy na místě hledat odpovědi. Odborníci, jako jsou dětský psychologové nebo terapeuti, mohou pomoci identifikovat oblasti, kde dítě potřebuje podporu, a navrhnout vhodné postupy. Zároveň je však třeba zmínit, že cesta k těmto odborníkům není vždy rychlá ani jednoduchá – čekací lhůty bývají dlouhé a dostupnost omezená. O to důležitější je prevence a včasná podpora, kterou lze často zahájit i jinými cestami – například prostřednictvím konzultací s poradci, pedagogicko-psychologickými pracovníky nebo zapojením do podpůrných programů. Právě včasná spolupráce může sehrát klíčovou roli v tom, aby se z drobných signálů nestaly větší obtíže. I když dětská hra může na první pohled vypadat jako nevinný a normální způsob trávení času, může skrývat více, než si rodiče uvědomují. Hra je totiž zrcadlem dětského vývoje a může poskytovat cenné informace o tom, jak dítě rozumí světu kolem sebe. Pokud máte jakékoli pochybnosti o vývoji vašeho dítěte, je důležité vyhledat odbornou pomoc a zajistit mu podporu, kterou potřebuje.
Mnoho rodičů má pocit, že řeč a pohyb jsou dvě oddělené věci – logopedie se přece týká jazyka, zatímco motorika pohybu. Jenže tělo, mozek i emoce tvoří jeden celek.
V rozhovoru s Adrianou Kajzarovou, speciální pedagožkou a zakladatelkou Petáji, se dozvíte, proč se dítě nejlépe "rozmlouvá" právě v pohybu, jak tělesná jistota podporuje...
Když se setkáváme s rodiči, často slyšíme podobné otázky:
"Jak se vlastně dětem věnujete?"
"Máte opravdu individuální přístup?"
"Vždyť individuální přístup dnes slibují všude, to už přece není žádná konkurenční výhoda, paní Kajzarová…"
Každé dítě je jiné – jedno mluví brzy, jiné později, jedno je rychlé v pohybu, jiné má cit pro hudbu. V Petáji proto vzniká Plán osobního rozvoje dítěte – dohoda mezi rodiči a pedagogy o tom, co je pro konkrétní dítě v dané chvíli nejdůležitější. Jak takový plán vzniká a čím se liší od běžné péče? Na to jsme se...
